Ještě než jsem se vrhla na malbu na plátno, kreslila jsem si ve skicáku ty oči a části tváří, ale taky torza ženských těl.  I v tomhle případě to bylo zase tak, že jsem to prostě zkusila a výsledek se mi líbil a tak jsem v tom pokračovala i pak dál na obrazech.

Když jsem pak přemýšlela, co mě k tomu vůbec přimělo…došla jsem k tomu, že za tím není nic konkrétního…prostě mi ženský tělo přijde krásný. Ne, že by mužský tělo krásný nebylo, ale ty ženský křivky mi pro kresbu a malbu přijdou lepší a hlavně mi jdou mnohem líp z ruky. Já jsem i zkusila mužský tělo nakreslit, ale jednak mě to moc nebavilo a ani výsledek nebyl nic moc. A taky jsem si vzpomněla, že jsme doma měli po stěnách na chodbě plakáty Alfonse Muchy, na kterých byly samý krásně tvarovaný ženy a mně se už od základky moc líbily.

Jinak jsme doma měli spíš krajinky, protože moje mamka má kořeny v kraji krajinek. Namalovat krajinu mě ale nikdy nenapadlo…to je v současnosti pro mě prostě hrozně vzdálený…naopak kreslit a malovat živý tvory mě láká hrozně moc. Přijde mi, že z nich něco „sálá a vyzařuje“. A to u krajinek prostě nemám.

Jednou se mě moje mamka zeptala: „Market a nějakou krajinku bys třeba namalovat nemohla?“

a moje odpověď?  Tak ta byla jasná……“No mami, jedině, že by z tý krajinky vykukovala nahá zadnice“ 😀

Maky